19. Devatenáctý týden
...
S postupem týdne se dostáváme na rostliny, kde by to chtělo motorovou pili a udělat závěrečný dolní řez, protože tohle už jsou takové haluze, že na prostřihání by to chtělo snad i sekeru.
...
Všichni nadávají, tady nic nevyděláme, jen ať už je to za námi. Ruce začínají bolet a to je nejhorší, svaly si zvyknou o to nejde, ale je to cítit na šlachách a stříhaní přestává být pohodlné.
...
Do řádků nám přibil i jeden buzerant, co nás vrací zpět za každou chybu. Všichni jsou nasraní, protože většinou jde o chyby střihů pro přípravu pro stroj. Normálně by to nebylo potřeba, ale teď nás tím prudí.
...
Všichni se teď učíme, nejen my jak stříhat, ale i majitelé jak to vytrhávat pomocí stroje a i borec jak nás co nejlíp a přitom taktně buzerovat.
...
Celý týden práce stojí za hovno a jde se i v sobotu, teprve v sobotu odpoledne je dostříháno a začíná se po stroji uklízet, jde to rychle a za dobré peníze, když však končíme, jsme rádi, že je konec týdne.
...
Nakonec jsem ale udělal něco, co bych nečekal a tedy když šéfíci řekli, že potřebují pár lidí, aby to zítra dodělali, tak se hlásím, kvůli vidině peněz, jako náhradu za né zrovna slavný týden.
...
V neděli se pokračuje v úklidu a dostřihávání. Končíme rozumně okolo druhé či třetí, utahaný jsem značně, alespoň to dnes bylo za dobré peníze.
Ale jak jsem čekal, po prvních pár dnech mě to přestává bavit. Majitelé koupili stroj, co to za nás bude vytrhávat. Sice má ušetřit práci, ale jinak je to k ničemu. Zaprvé jen stříháme, takže si při žádné změně neodpočinem. Taky nám zkrátili peníze, páč stroj se musí taky zaplatit a na nás se kašle. Navíc se větve musí stříhat daleko víc, aby se dali vůbec vyškubnout. No a ještě je po stroji bordel, který se musí v mnoha případech uklidit. Bože co se tu zase děje.