20. Dvacátý týden
Začínám mít pocit, že asi zdechnu, nejen že se dělalo i v neděli, ale už je tu zase pondělí.
...
Dostáváme se na jiný blok ve tvaru trojúhelníka, kde se řady rychle zkracují. Líbí se mi tu, nechávají se jen 3 větve, takže to jde daleko líp, páč je do toho vidět a jde to samo sebou rychleji.
...
Nakonec si to i sami vytrháváme a i peníze by měli jít. Teprve až později se dozvídáme, že se mění počet stříhaných větví a tím i padá cena.
...
Přestože je pondělí, jsem úplně hotový, stříhám už asi jen ze setrvačnosti, ještě že mi to tak padá pod ruku.
...
A aby to ještě nebylo vše, tak mě obě ženské chcou dorazit úplně. V pátek si píši s Naoko, vypadalo to že to bude na chvíli, ale z ničeho nic je pro mě 4 hodiny ráno a naštěstí jsem to ukončili. Hodka a půl bude muset na spaní stačit.
...
A jen co ulehnu, za chvíli telefon, kouknu na něj a je to Carrie s údajem hned vedle 4:30 ráno. To je konec, teď už se ke spánku vůbec nedostanu, končíme v době, kdy bych se vlastně už měl začít svižně oblíkat.
...
V práci si dovede každý představit, jak to muselo vypadat, stěží jsem viděl na haluze a držel se na nohou. Jedno je jisté, jestli se někdo zeptá, jestli jdu o víkendu makat tak znám odpověď dopředu.
...
O víkendu spím jak mrtvola a myslím, že mi to všichni věříte. Pohledem to připomíná kóma.