22. Dvacátý druhý týden
V pondělí zpět na místo, jako by jsme se ani nerozešli, 290 řady čekají. Postupně se prokousáváme blokem, celý týden poprchává či chčije. Chodíme v mokrých sračkách a vůbec to není Hawaii. Naštěstí už dlouho mám fešnou pláštěnu, takže jsem zabalen jako ve spacáku a na tom všem ještě silničářskou oranžovou vestu. Patrně největší model na plantáži, ale alespoň mi vůbec není zima. iPod zaražen v uších, i déšť není slyšet a jediné pozitivní na tom všem je to, že pokud nepřestane, tak se pojede domů.
...
Předtím se však musí podle zvyku všichni nechat promoknout, aby se zjistilo, jestli se v tom dá opravdu dělat či nikoli. Pokračuje to tak celý týden, zmoknem a jedem domů, další den stejný a stejný. Jen v pátek už chčije natolik, že se ani nevyjíždí.
...
Přestože jsme to tu ve čtvrtek dodělali, práce by byla v Seddonu, ale v tomhle počasí to nestojí zato. Já tak alespoň chodím po městě a hledám nějaké svatební oznámení pro ségru a na poslední chvíli posílám, páč z práce to opravdu nešlo.
...
Nastává i další krize a to 10.6.2009 definitivní rozchod s Carrie. Nevím proč tak najednou, ale rodina ji tlačila do něčeho jiného, dokonce se snažili najít ji někoho dalšího, ale ona prý jen srovnávala a nebyla spokojená. Ten den se s tím domluveným klukem rozešla a ve stejný den přetrhla pouto i mezi námi aby měla šanci na nový život.
...
Mě to však nejde do hlavy a veškeré přetrhání kontaktů a smazání všech osobních údajů po tom co jsme spolu zažili a projeli mi trhá srdce.