27. Dvacátý sedmý týden
Po prokecaném víkendu se všemi Vanuatánci už není moc času nazbyt. Založil jsem některým i e-mailové adresy, tak jen doufám, že zůstanou v kontaktu, ikdyž vím, že v jejich případě to nebude snadné.
...
Každopádně času nazbyt není a tak balení probíhá v plném proudu, je pondělí a už zítra tedy 14.7.2009 budu opouštět Blenheim nadobro. Věcí mám hromadu a jen se bojím, aby to vše nebylo těžké stejně, jako když jsem letěl sem. Letenka je pořád jen na 20kg, tak by bylo výhodné, kdyby se tomu výsledná částka alespoň blížila.
...
Ještě jsem téměř nezačal a už málem přesahuji stanovenou dvacítku. Jo jo, hodně toho bude muset jít ven. Na hromadu chystám vše na rozdání a vím, že si to Vanuatánští kámoši rádi vemou, od mikin, batohu, i veškerého teplého oblečení. Domu beru jen základní věci a veškerou techniku, co jsem nashromáždil.
...
Později v průběhu dne jen tak z nostalgie beru foťák a jdu si oblikat pár míst z města na připomínku.
Zvláště dobré jsou i reklamy na marketing.
Bude
Určitě nejzvláštnější pocit, s někým tak kultůrně rozdílným, jsem se cítil líp, něž v kde jakém českém kolektivu. Dokonce jsem začal chápat jednu českou holčinu, která říká, že s jedním zůstane a odjede na Vanuatu a domů už se nevrací.
...
Přestože jsou chudí, mají něco navíc, co hned tak někdo nemá. Budete mi všichni chybět, doufám, že se zase někdy brzy uvidíme.
...
V úterý už jsou v plánu poslední dodělávky, všichni kámoši jsou v práci, ještě včera pozdě večer se mi jim podařilo rozdát všechny věci a navíc jsem dostal jejich tradiční lehkou košili a smějí se mi, že když v tom přijedu na Vanuatu, tak mě poznají.
...
Nezbývá mi, než se rozloučit s celým vedením, Jude ani nechce vyrovnávat placení za poslední ubytování a vřele se mnou loučí. Jude, Coline, Helen i Andrew, moc děkuji za vše.
...
Po jedné je čas odjezdu a jako vždy se Jude a Colin nabídli, že mě jeden z nich veme alespoň na autobusák, když to mám vše tak těžké. Je to Colin, koho vidím v Blenheimu úplně naposledy a je čas zamířit do Kaikoury.
...
Počasí stojí za prd, poprchává, občas pořádně prší a silně fičí. Na druhou stranu parádní na cestování v buse. Když se blížíme k moři a samotné Kaikouře, hraje mi v iPodu Eagle Eye Cherry –When Mermaid´s Cry, které se mi zase nesmazatelně zapíše do paměti. Nevím čím to je ale od teď kdykoli tuhle písničku slyším vybaví se mi zatáčka po cestě do Kaikoury.
...
Jsem tu a ještě že jsem si vychcaně vybral autobus, co jede blíž k YHA. Už i tak mám jedno kolečko na kufru kaput a mé počínání vypadá jako bych za sebou táhnul saně, než cokoli jiného.
...
Ubytování byl forf, dostávám pokoj jako minule. Jen zahazuji věci a beru foťák a jdu ven. Nedá se přehlédnout, že i přes zatažené podnebí jsou kopce z části pokryty sněhem. Jdu se vyblbnout na focení je dost příležitostí a než se setmí, jsem venku.
Zpátky do YHA jen chvíli poležet přehodit věci a jdu do centra, které sice není kousek, zato mají parádní a levná jídla. Stal se to už rituál z minulé návštěvy Kaikoury a tak nevynechávám ani dnes.
...
Je středa a já doufal v lepší počasí, přesto je lehce zataženo a hory co jsem chtěl hlavně fotit moc ven nelezou a uvidím, jestli vůbec polezou. To ale nic nemění na tom, že je pořád kam jít a já tedy mířím na výběžek, kde je kolonie lachtanů, kteří by v této době měli mít mladé.
...
Udělal jsem však chybu jako minule, zase jsem si nevzal jídlo. Teda né, že bych nějaké na ubytovně měl a to je ten problém, do centra je to daleko skoro jako k lachtanům a tak jsem upřednostnil přírodu než nákup žrádla. No nic, přežil jsem minule, přežiju i teď.
...
Jen co docházím, zjišťuji, že s těma děckama to je pravda. Celkově je tu víc lidí než prvně a všichni si něco ukazují.
...
Samozřejmě, že se musí udržovat odstup, teď by mamky mohly být agresivní a pravidlo že se člověk nesmí dostat mezi lachtana a moře už je známý. Inu vytahuji 300mm objektiv a už vůbec ale vůbec nemusím chodit blízko, hned je mám jako na dlani.
Nejvíc mě upoutal prcek, který se koupe hned pod stěnou u přilehlého parkoviště a snaží se honit jednoho racka. Racek má značnou výhodu, ale děcko to baví hodně dlouho.
Snad do té doby, než zjistilo, že přitáhlo pozornost lidí a snaží se vydrápat až nad parkoviště a tady začalo pronásledovat pozorující a schovávat se pod auta, což už nevypadá zas tak chytře.
Nakonec se vrací po parkovišti k rodince a všichni můžou být spokojeni.
...
Já se ještě drápu na vrcholek, kde začíná turistická stezka po poloostrově, kde fotím a fotím. Od dlouhého pochodu co jsem učinil minule, mě odrazuje jen fičák a blížící se mraky. Ono i tak to zpátky nebude jen tak za rohem.
Když znovu lezu dolů, všímám si kolonie, co se vyhřívá na slunci, které zrovna vykouklo zpoza mraků. Je to trošku hopsání po skaliskách, ale co bych pro fotku neudělal, jen doufám, že nepřijde příliv a nezničí mi přístupovou cestu.
Jedním okem furt foukám, jestli mám za sebou volno a žádný lachtan mi nestojí v cestě, jen pro jistotu. Avšak tvrdnu tu dost dlouho, protože nacházím další, značně hravé a fotogenické dítě.
Večer na jídlo znovu do města, přece jen to bude poslední „fesh and cheps“ jak kiwici říkají na Novém Zélandě, už zítra zase zvedám kotvy směrem Christchurch.
...
Je 16.7 a po snídani se začínám balit. Pak ještě po dohodě s vedením zůstanu ve YHA do příjezdu taxi, páč tenhle bágl bych na zastávku stěží odtáhnul, když vidím stále polámané a ještě nemocnější kolečko.
...
Přijel pohodový chlápek s minibusem a celou cestu kecáme, popřáli jsme si hodně štěstí a já odtud po obědě nasedám do dalšího busu.
...
V Christchurch se snažím trošku se projít uvolnit a posedět. Ubytování už tu nemá smysl a tak se později nechám hodit na letiště, přestože odlétám až večer.
...
Hned na náměstí narážím na shuttle bus, což je soukromá kyvadlová doprava na letiště a zpět, něco ve stylu taxi, ale s podstatně nižší cenou, páč jede víc lidí. V mém případě však nikoli. V době kdy se má odjíždět jsem sám, cena však zůstává. Já očekával, že paní řidička řekne „ještě na někoho počkáme“ ,nestalo se a tak jedu docela sám.
...
Volný čas zabíjím na sedačce s knížkou a tak za pár hodin tedy ve 20:20 opouštím Christchurch a mířím směrem Aucland, kde teprve začne to pravé čekání.
...
Jsem odbaven po Aucland, takže mi nezbývá než posbírat zavazadla a jít zase s plnou polní. Odlet směrem Tokio je totiž až zítra ráno a odbavení platí jen na jeden den, zítra mě procedura čeká nanovo.
...
Hlad spolehlivě ukojím v Subway a ze zbylých NZD tedy Novozélandských doláčů kupuji nějaké chybějící dárky a jediné co ještě zbývá je najít nějaké fešné místečko na přesnoční ponocování a čekání na zítřejší let.
...
Našel jsem úplně nahoře zapadlý koutek s volnou lavičkou i blízko zdi se zásuvkou. Společnost mi dělá noťas, později však spánek vítězí, nebo spíš polodřímota protože musím vše hlídat. Z batohu s fotovýbavou mám polštář, noťase si držím po boku jako přítelkyni a kufr mi k tomu všemu dělá noční stolek, pohodička leháro. Řek bych že poslední noc na Novém Zélandě nebyla vůbec špatná.
...
Noc se zdála značně krátká, jen co se posbírám jdu znovu na odbavení a 17.7. 2009 v 8:30 definitivně opouštím z Auclandu Nový Zéland směrem Tokio, kde bych měl být v 16:40.
...
Kia Ora Aotearoa
Náhledy fotografií ze složky Kaikoura
