94. Den
Je 11.1. 2009 budím se ve čtyři ráno, balím poslední krámy a naposledy mizím z tak dlouhodobého domova. Né že by se mi po jeho komfortu stýskalo, ale přece jen to byla dost dlouhá doba na to, abychom si na sebe zvykli.
...
Mám dva batohy a zavazadlo jako původně. Nebyla šance to zvážit, tak jsem tam naházel vše, co stálo zato s tím, že pokud to bude přes, tak to na letišti vyhodím. A tajně doufám, že dva batohy nějak pronesu.
...
Přesto teď to musím vláčet až k Shafstonu, což je běžně dost blízko, ale s tímhle vším a ke všemu vadným kolečkem na kufru to vypadá jako bych táhnul pytel brambor. To se vůbec nebojím, že bych se vešel do 20 kg, jak je předepsáno, tohle má natuti víc.
...
A znovu naposledy posedávám chvíli u zlaté školy, která mi k srdci přirostla víc, něž kterákoli jiná, dokonce víc než všechny dohromady. Zanedlouho je tu taxál, který už je ze včerejška domluven a hledá někoho jako čmela, když mu to vyhláskuju, jsem to fakt já a jede se.
...
Pěkně nahovno, když člověk odjíždí poslední, nikdo ze známých ho tak nemůže hodit na letiště a v tuhle dobu nezbývá než taxík. Ale je to parádní borec, tak aspoň kecáme celou cestu až na letiště o všem možném.
...
Na letišti jsem docela brzy, snažím se projít odbavením, dokud tu nebude plno, třeba mi projde i to zavazadlo.
...
Dvě okýnka vypadají, že budou v pohodě, jen ať neotevřou tu business třídu, ten vypadá dost neprůstřelně. No jasně a už na mě mává, protože je volný. Brzy si však začínám myslet, že všechno zlé je k něčemu dobré. Možná mám fakt něco na xichtu, protože stačilo usmát se, na něco se zeptat a on hned stočil rozhovor na Nový Zéland, kam letím a co budu dělat, kde chci cestovat a hned mi ještě doporučil kam se podívat a co tam uvidím. Dává mi letenky, zavazadlo je již na váze a já vidím 26.5kg, což je těžce nadváhu o pouhých 6.5 kg, jindy už by se vyhazovalo, jak jsem už několikrát viděl.
...
On však vypadá, že to ani neví, vybavuje vše a při přebírání zavazadla mi jen šeptá, že zavazadlo je přes váhu, že tam nalepí štítek pro upozornění toho, kdo to bude zvedat a s mrknutím oka mi jen říká, ať se podívám na váhu pro případné další balení. Nic se neděje, přeje pěkný den, já jemu taky a s úsměvem se rozcházíme. Tak první část by byla.
...
Po vyplnění nějakých papíru pro imigrační měním polovinu australských chechtáku na novozélandské. Začíná se mi to líbit, dostávám víc, asi jako když jedem ke Slovákům, né moc, ale vypadá to dobře.
...
No a koukám, že musím po schodech dolů, kde už bude rentgen apod. Problém je, že pár metrů za schody je jsou další dva úředníci. Ještě z vrchu jsem viděl, jak kde kdo prosel s čímkoli velkým, pak už začli zkoumat rozměr a stavět na váhu. Ani netřeba dodávat, že batohy jsou snad ještě tužší než celý kufr. Jakmile jde tedy nějaká skupinka, skáču za ně a přestože první chytli, nemůžou držet všechny a ostatní to nějak prochází a já taky, cha cha.
...
Teď už jen rentgen a ostatní srandy, ale těm už je jedno kolik a jak těžké, protože to měli hlídat ti předtím. Úplně bez problémů vše prošlo a na imigračním mi dávají razítko, že opouštím Austrálii. Sice jsem už v mezinárodním prostoru, ale ještě musím požádat o vrácení daní z koupě toho nechutně drahého blesku. A taky že jo, to jim nenechám a vyřízení, je tak jednoduché, že jsem toho moh koupit víc, no příště.
Dávám si jídlo a doufám, že ještě potkám Yumiko, která by měla letět za necelou hodinu po mě, ale nic. Asi ji zdrželo odbavení, pokouším se alespoň volat, ale stejně žádná odpověď. Bey Bye jí budu muset říct jinak.Ted už jen Bye Bye Brisbane, já si to užil, za relativně krátkou dobu jsem toho viděl, zkusil, poznal a vytvořil víc přátel, než se mi v Čechách mohlo jen snít v rozsahu 10 let.
...
Sbohem Austrálie, rozhodnout se byla ta nejhorší část. Dokonce ani sny, o tom jaké by to mohlo být, zdaleka nedosáhli toho, jaké to opravdu bylo. Bezesporu nejlepší volba co jsem kdy udělal, nelituji vůbec ničeho, snad jen v příštím životě trochu dřív.
...
Další cíl Nový Zéland.